Janek Ledecký: Oblečení mám rád, ale na nákupech trpím jako zvíře
8.5. 2024, Petra Martínková & Filip ProučilJanka Ledeckého není třeba dlouze představovat. Slavný zpěvák, skladatel, autor mnoha velkých hitů, textař a dvojnásobný stříbrný a čtyřnásobný bronzový Český slavík. Jankova „cesta za oblečením“ začala hned na začátku jeho kariéry, kdy coby frontman kapely Žentour hledal vlastní styl a image. S dlouhými vlasy a výrazným dámským líčením tehdy tak trošku předběhl dobu, aby se posléze vrátil ke střídmější módě. Jak sám říká, oblečení je pro něj důležité a má rád, když respektuje příležitost. Přestože sám nejraději nosí džíny, nebrání se ani smokingu. „Řekněme si to na rovinu, chlap ve smokingu vypadá nejlíp. Neexistuje oblečení, v kterém by chlap vypadal líp. Protože ten smoking schová to, že nemáte six pack, že nemáte vyrýsovaný břicho a všechno ostatní. Není náhoda, že James Bond chodí vždycky ve smokingu,“ říká.
Janku, jako vždy začneme několika rychlými otázkami, které se týkají módy a stylu. Jaký nejpodivnější kousek máte ve svém šatníku?
Jednou jsem dostal od Ester takový… je to něco mezi sakem a kabátem, na koncerty. Ona mi to koupila v Londýně a je to úplně senzační věc, kterou kterou si můžu vzít opravdu jenom na ten koncert. Jinde by si totiž mysleli, že jsem se pomátl. Je to černé a nečekaně zdobené. Někdy přijďte na koncert a uvidíte…
A když nejste na koncertě, co nejraději nosíte?
Až mě to někdy mrzí, ale jako základ mám džíny. Ve více barvách, to jo. Občas si říkám, jestli bych to neměl trochu oživit… ale už jsem na ně vlastně zvyklý. Jsem rád, že už zmizela móda skinny jeans, což považuju za úplně největší módní katastrofu tohoto tisíciletí. Naštěstí se zase začínají nosit džíny, které nevypadají jako punčocháče. Nejradši teda fakt nosím džíny a trika, košile, zas tak moc se s tím zkrátka nemažu.
Líbí se vám, jak se Češi oblékají? Všímáte si toho?
Já si toho všímám hlavně ve srovnání s cizinou. To je rozdíl nejen v oblékání, ale i v účesech, v jakém pořádku jsou například. Já bydlím na Starém Městě a ještě pořád na první pohled poznám, kdo je turista z ciziny a kdo je turista našinec. I když už je ten rozdíl o něco menší, než byl třeba před 30 lety.
Máte představu, kolik měsíčně utratíte za oblečení?
To vůbec ne. Já ty nejlepší kousky dostávám, to je veliká výhoda mého povolání. Co se týče sportovní módy, tak Ester má vždycky partnery, kteří oblékají úplně kompletně celý tým. Je to prima, když pak na kopci nosíme stejné oblečení.
Chodíte někdy nakupovat oblečení, nebo ne?
S tím mám velkej problém. Ale my jako rodina na to obecně moc nejsme. Nejsme na shopping, není to náš koníček. Když si mám jít koupit nový džíny, tak se musím fakt nahecovat. Mám z nich pak sice radost, ale ta otrava chození po obchodech, zkoušet si to všechno… to já trpím jako zvíře.
Používáte nějakou kosmetiku? Nebo jak to děláte, že vypadáte tak skvěle…
Já jsem se dneska oholil (směje se). A mám nějaký balzám po holení, Nivea, tak jsem to tam plácnul, a tím jsem to vyřešil.
K tomu tajemství vašeho mládí se teda ještě vrátíme, ale zpět k rychlým otázkám o módě. Kolik máte párů bot?
Počítají se do toho i ty sportovní?
Jasně.
Tak tím bych začal. To jsou věci, které jsou pro mě důležité. Takže, já mám přezkáče na lyže, pak mám tvrdý boty, přezkáče na na snowboard, pak mám boty na snowboard na na freestyle, pak boty na squash, na tenis, na běhání.
Na léto, když jsme třeba v Řecku, tak já se snažím chodit na boso, co to jde, ale mám i nějaké sandály, takový ty kristusky Birkenstock, zimní boty mám taky od Birkenstock, pak mám nějaké kotníkové italské a tady mám na sobě boty z Blackoutu, to jsou moje milovaný a úplně geniální. A pak mám boty k obleku, asi čtvery, dvoje ke smokingu… není toho moc.
Umíte si uvázat kravatu a motýlka?
Kravatu v pohodě. S motýlkem to ještě nezkoušel. Když si představím, že jsem v šatně a teď slyším, jak už se ladí orchestr a já si tam ještě vážu motýlka… s kravatou je to vždycky tak, že to člověk uváže a teď zjistí, že ten zadní cíp je o trochu delší, než by měl být. Tak to rozdělám a musím znova. Takže i s tou kravatou si člověk užije. A motýlka? Do toho už asi nepůjdu, ale frajeřina to musí být!
Janku, my se v našich podcastech vždycky snažíme rozklíčovat unikátní přístup lidí k oblečení a módě. Jaký přístup máte vy? Je podle vás podstatné oblečení řešit?
Je to podstatné. Pokud lidi nechodí nahatý, tak oblečení je jedna z prvních věcí, která je vidět, i když třeba nechcete. Je to jedna z prvních věcí, které registrujete a podle kterých si už toho člověka někam zařazujete. První je obličej, ten je naprosto zásadní, a potom oblečení. Je to první signál, který charakterizuje toho, koho potkáte poprvé. Napodruhé nebo napotřetí už se může stát, že si třeba řeknete, tak to nemá s tím oblečením úplně v pohodě, ale i tak je to prima chlapík, ten první dojem tam nicméně je.
Oblečení je daleko daleko důležitější, než bych si třeba přál. Já mám rád, když se nosí oblečení vhodné k typu příležitosti. Hrozně mě třeba mrzí, že do divadel už se nechodí dneska v obleku, nebo jenom výjimečně. Ani na premiéru se prostě nevytáhne ten smoking. A přitom, to si řekněme na rovinu, chlap ve smokingu vypadá nejlíp. Neexistuje oblečení, v kterém by chlap vypadal líp. Protože ten smoking schová to, že nemáte six pack, že nemáte vyrýsovaný břicho a všechno ostatní. Není náhoda, že James Bond se na všech na všech fotkách historicky prezentuje ve smokasu. I když teda James Bond samozřejmě ještě vypadá skvěle i v plavkách.
A mně je vlastně líto, že lidi do divadel v tom smokingu nejdou, protože si to neužijou. Já se v tomhle ohledu snažím dělat takovou osvětu. Protože když přijdete do divadla a jste dobře oblečení, tak už od začátku do toho divadla vstupujete s úplně s jiným pocitem a s jiným očekáváním. A zážitek, který tam dostanete, je tím posílený, takže to není samoúčelné. Navíc je přece senzační, že si můžete vzít jiné oblečení, než to, ve kterém chodíte do práce, a máte pro to důvod, ne?
Jednou, a to vám musím říct, to musí být takových 20 let zpátky, jsme vyrazili do Vídně, do Vídeňské opery na Lazebníka Sevillského. Holky měly dlouhé šaty a my jsme šli ve smokingu, protože kam jinam byste si měli vzít smoking než do Vídeňské opery, že? Byli jsme tam ve smokingu jediní dva. Pak tam byli dva lidi v kravatě a zbytek… zbytek byl úplně pekelný. A když jsme vešli o přestávce do foyer, tak jsem zažil scénu jako z Vrchní, prchni! na vlastní kůži. Chodili si ke mně lidi pro skleničku! Takže ten úpadek jakési přiměřenosti nebo vhodnosti oblékání, ten je generální po celém světě.
My se vždycky ptáme našich hostů, jestli věří v první dojem. Obvykle získáme docela rozdílné odpovědi. Je podle vás důležitý první dojem?
Je zásadní. Jak se říká, podruhé ho už neuděláte. Je to trošku nespravedlivé, ale co s tím naděláte? Myslím, že historicky je to v lidech zakořeněné, protože když se podíváme třeba do prvobytně pospolné společnosti, tak i tam byl první dojem zásadní, protože většinou už nebyl čas na žádný jiný.
Co vám zaručeně zkazí první dojem u člověka?
To si řekněme, já mám teda to štěstí, že se pohybuju v takové bublině, kterou tvoří moje rodina, moje kapela, do které si členy vybírám, každého zvlášť. Musí to být skvělí muzikanti a vedle toho to musí být lidi, se kterýma se dá vydržet cesta do Těšína a zpátky. Protože když točíte ve studiu, tak si tam můžete vzít nějakého geniálního blázna, on vám tam zahraje famózní věc a ty 2 hodiny to s ním vydržíte. Ale něco jiného je jezdit na koncerty, zažívat ty stresy, které s tím jsou spojené a tak. Pak jsou lidi, se kterými pracuju v divadle nebo na kopci, když jedu někam s Ester. A to všechno jsou lidi, u kterých nehrozí, že by zanedbávali základní hygienické návyky, což je tedy samozřejmě ta první věc, která absolutně zkazí první dojem. S tím se nedá nic dělat. Pak taky zkazí první dojem, že se člověk nedívá do očí při komunikaci nebo špatně podá ruku. Když člověk podá ruku jako leklá ryba, tím se toho prozradí dost. Nebo každý čas od času narazíme na takovýho chlapa, který tu ruku prostě nepustí. Nebo když se někdo nedívá do očí, tak to je vždycky divný, ne?
Řešíte, jaký vy děláte první dojem?
Asi podvědomě jo, ale nějak s tím nic nedělám, protože mám pocit, že to dlouhodobě docela vychází a že to asi nebude úplně nejhorší.
Jak byste definoval svůj vlastní styl?
Ležérní!
Já jsem čekala, že řeknete rocker...
To ne. To bych musel ještě k tomu mít nějakou kérku.
Dlouhé vlasy?
I nějaký piercing! Ale i v té super světové branži jsou výjimky. Vemte si třeba Keith Richardse s tou jeho celou image a Boba Dylana. A pak si vemte třeba Bryana Adamse nebo Stinga. Jejich image nespočívá v ničem jiném, než že jsou oblečení šik, ale přesto jsou to rockeři jako prase, jak já říkám.
Jakou roli tedy hraje oblečení pro muzikanty?
Je strašně důležité. Jednak pro mě osobně – musím se v něm cítit dobře a připadat si jako frajer, protože já vylezu na pódium, tam je tisíc nebo víc lidí a já je musím přesvědčit o tom, že přišli na správné místo, že ty peníze investovali správně a že si ten koncert užijou. A ten koncert si užijou v momentě, kdy se mi podaří společně je rozezpívat a kdy já je k tomu nahecuju. A abych je k tomu nahecoval, tak si musím být strašně jistý. Takže samozřejmě musím mít pocit, že vypadám dobře, třeba.
Když hrajeme vánoční koncerty, kdy už asi 3 roky jezdíme takové výpravy do hospod, jsou naše vokalistky oblečené jako servírky na točení piva, my kluci jsme zase oblečení… prostě jako do hospody. A já to ještě uvádím tím, že jsem začínal s kytarou hrát písničky, když mi bylo nějakých 17, a to jsem právě začal chodit hrát po hospodách. Takže takhle ten koncert začíná a já si tam potřebuju připadat, jako když mi bylo těch 17 a přišel jsem do té hospody. Ale potom přijde přestávka a my to celé přehodíme do těch Vánoc, kluci přijdou v obleku, holky v dlouhých šatech a vím, že to funguje prostě skvěle! Tenhle koncept se nejvíc blíží divadlu se vším všudy. A v divadle je kostým strašně důležitá věc, protože – a to mě naučila Simona Rybáková, která je famózní filmová a divadelní kostýmní výtvarnice – kostým je tam od toho, aby pomohl vyprávět ten příběh, aby ho umocnil. Charakterizuje postavy a často celou situaci.
Tím se dostávám takovým obloukem k tomu, že na těch koncertech hrajeme většinou v šesti, což to znamená, že se divák dvě hodiny dívá na 6 lidí. A to už je sakra důležitý, co máte na sobě.
A co na počátku vaší kariéry? Přemýšlel jste nějak výrazněji o své image?
No jasně. U Žentouru (Žentour byla kapela aktivní v letech 1981–1992 s krátkým revivalem na počátku minulé dekády, pozn. red.) musím říct, že image byla ještě o krok napřed než všechno ostatní. Ono to začalo tak, že já jsem přišel na konkurz do Žentouru a měl jsem dlouhý vlasy, asi po ramena. A oni mě tenkrát vzali. Zároveň ale měli takovou zvláštní muziku, kdy se zpívaly texty třeba ze slabikáře pro zvláštní školy. Ta muzika byla prostě taková ujetá. Třeba Véno, Véno, přines vanu, vykoupáme naši pannu. Já jsem se tehdy pohyboval okolo subkultury kolem Ivana Hlase, od kterého jsem se tenkrát učil, jak se píšou písničky, a tohle bylo teda opravdu z úplně jiného soudku.
A k tomu celému se řešila ta image, kterou jsme pořád vymýšleli. Například jsme byli první kapela tady, která používala UV líčidla, takže když se rozsvítilo modré světlo, tak se nám všem úplně změnili obličeje. No a na posledním albu Žentouru jsme použili trans líčení (přesnější by byl výraz drag, pozn. red.), měl jsem tehdy hodně dlouhé vlasy a k tomu jsme ještě dali příčesek… a vlastně myslím, že jsme to přepískli. My jsme měli pocit, že jsme se už ocitli někde na západě a tam jsme teda ještě opravdu nebyli. Tohle album, na kterém je shodou okolností i písnička Proklínám, velký hit, tak to mělo poloviční prodejnost, než mělo to album předtím. A já si dodnes myslím, že to bylo tím, že ta image už byla na lidi moc.
Já jsem si se Žentourem zažil všechno a jsem rád, že teď nemám deficit toho, že bych chtěl nějak experimentovat. Protože upřímně řečeno tyhlety experimenty se ve dvaceti, třiceti dají odpustit a po letech to může být i roztomilý, ale když podobnou věc uděláte v 60, tak prostě roztomilý není, to si řekněme na rovinu.
Vy jste v showbyznysu už dohromady 40 let. Proměnil se ten svět nějak a může vás ještě něco dneska překvapit?
Ten svět, či ta struktura zábavního hudebního průmyslu, se proměnila úplně diametrálně. Například cédéčku trvalo jeden rok převzít kompletně trh a odrovnat vinyly. Teď je velká reinkarnace vinylu, to je jasné a je to dobře, ale už je to úplně jiný druh média, ke kterému přistupujeme úplně jinak. (...) Pak jsou tu moderní technologie, mobilní telefony, ze kterých posloucháte hudbu, umělá inteligence, jejímž prostřednictvím spousta mých kolegů zpívá na vystoupeních z playbacku – což je ještě navíc jako protimluv, protože oni ani nezpívají, oni používají playback a k tomu otvírají pusu. Nevěřili byste tomu, kolik lidí si to troufne udělat. (...)
Proč to dělají? Je to z lenosti, nebo co za tím vězí?
Z mého pohledu je to hlavně obrovská drzost. A lenost taky. Ale ti lidi to vycítí, protože ten koncert má úplně jiný drive.
Janku, vy jste ve své kariéře velmi slavný a působíte pořád velmi pokorně. Měl jste někdy hvězdné manýry, nebo zažil jste si někdy takovou tu hvězdnou slávu?
Jo, to je jasný.
A jak se to projevilo?
Když jsme se Žentourem v roce 89 najednou třikrát po sobě vyhráli Triangl, což byla tenkrát naprosto prestižní videosoutěž slovenské televize, a ten samý rok jsme dostali Bratislavskou lyru. Během jednoho roku jsme byli na vrcholu, nejhranější kapela. A tehdy jsem chodil po ulicích a měl jsem pocit, že jsem opravdu mimořádnej a geniální. Tehdy nám dělal manažera Vladimír Mertlík, což je strašně chytrý chlap, dneska známý hlavně jako novinář. A on tehdy říkal, kluci, jenom abyste věděli – a to si pamatujte – stejný lidi, který potkáte cestou nahoru, potkáte i cestou dolů. Akorát, že když jdete poprvé nahoru, tak vás vůbec nenapadne, že se může stát, že půjdete někdy dolů. A to vám teda garantuju, že někdy dolů půjdete a na ty lidi narazíte. Trvalo mi to asi dva roky, než jsem se uklidnil.
A jak tohle vypadalo? Jaké byly ty manýry?
(...) My jsme tehdy hodně propadali tomu pocitu, jak moc je důležitá vnější prezentace a jak moc je důležitý ten životní styl. Byli jsme tehdy bombardovaní různými legendami ze světa o těch našich vzorech, které byly všechny zkreslené a založené na tom, co novináři vyberou. Měli jsme pocit, že to je jeden nepřetržitý mejdan a že v momentě, kdy nebudete vyhazovat nábytek hotelovýma oknama, tak v rockový muzice nemáte co dělat. Nikdo vám neřekne, že ten Keith Richards s tou flaškou, že to je prostě jenom image, že když má v ruce Jacka Danielse, že s ním má zřejmě smlouvu, že mu za to zaplatili a ještě mu tu lahev vyleštili. A že pravdou je, že se 8 hodin denně drží té kytary, ale nikdo ho nefotí, jak cvičí a vymýšlí, experimentuje s laděním a tak dále. To, co té muzice dává, o tom nikdo nemluví. A my jsme jim to tehdy spolkli i s navijákem.
Když jste na očích veřejnosti už na 40 let, změnil vás nějak tlak té veřejnosti?
Já jsem se tomu přizpůsobování vždycky bránil. Když napíšete písničku, která funguje, tak ji lidi mají rádi a vy cítíte tu odezvu. Díky tomu prodáte víc desek, víc lístků na koncerty. Když oak píšete další písničku, tak chcete, aby byla zase taková, abyste měl vedle toho ještě další a další. A tomu je potřeba se bránit. Já neumím napsat Na ptáky jsme krátký II. Ani se mi nepodařilo napsat Pěkná, pěkná, pěkná II. Ale ani jsem se o to v podstatě nesnažil, protože vím, že jediným měřítkem, tím jediným, co funguje, je, že se to musí líbit mně. Ještě se mi nestalo, že by zabodovala nějaká písnička, která se mi nelíbí.
Jak snášíte kritiku?
To říkal Werich, když se ho ptali. A on říkal, že si z toho nedělá nic, ale když je blbá, tak to nasere. Já mám paradoxně opravdu ty nejlepší, famózní, kritiky z Japonska, z Korei, kde ty kritici nejsou zatížení mojí historií. Neznají tu image se Žentourem, nemají ty pocity jako odborná veřejnost tady. U nás, když jsem napsal Hamleta, tak to pro absolutní většinu českých kritiků bylo něco naprosto nepřijatelného. Prostě jak si může ten frajer, co zpívá Na ptáky jsme krátký, přivlastnit tu naši nejposvátnější krávu z dramatického umění?! Což teda bezpochyby Shakespearův Hamlet je.
Co jim tak vadilo?
Protože ten, co zpívá Na ptáky jsme krátký, se nemůže dotknout tady takového génia. A to v Koreji samozřejmě nevědí. Tam mě nehodnotí z titulu minulosti, ale jako skladatele. (...) Hamleta vidělo na 1 250 000 lidí po celém světě, což je něco úplně neuvěřitelného. Byla to pro mě velká satisfakce.
Janku, nemůžu si odpustit ještě jednu otázku. O vás je známo, že se udržujete v kondici mimo jiné tím, že se postíte, pořád to tak je?
Jo, platí. 2 dny v týdnu. Já když si normálně dám oběd, tak v podstatě potom jediný, na co mám chuť, je jít se po obědě natáhnout. No a na půstu je super, že tohle úplně odpadá a vy můžete tu energii věnovat jinam. Navíc jsem zjistil, že tělo má prostě neuvěřitelné zásoby energie, takže já nemám problém, abych uběhnul 10 kilometrů, 3 hodiny potom dělal windsurfing a odehrál 2 koncerty. Musím říct, že jídlo je celkově hodně přeceňované. Navíc je úplná pitomost, co nás tady učili dietologové a lékaři, že se má jíst pětkrát denně. To je blbost.
A úplně na závěr, jaký je tedy ten váš recept na věčné mládí?
Možná pomáhá ten půst, ale hlavně já dělám jenom to, co mě baví. A to bych teda přál všem lidem, kteří o to stojí. To je totiž senzační. A hodně energie mi dávají lidé na koncertech. A samozřejmě cvičím. Držím se v kondici kvůli tomu, abych si mohl potom užít ty technické sporty, které dělám a kde mám pořád šanci se zlepšovat.
Líbil se vám článek? Sdílejte!
Petra Martínková & Filip Proučil
Autor článku